Když člověk něco dělat nemůže, pak to samozřejmě nedělá. Nejde to. Ale když někdo něco zajímavého dělat může, dělat by to měl. Zejména když mu to může něco dát. A tak jsem za svého mládí skoro nikde nebyl, protože tu byla totalita, která přede mnou uzavřela všechny atraktivní hranice a nechala mi na výběr jenom z toho, z čeho se moc vybírat nedalo. Ale od doby, kdy jsem si spolu s ostatními vycinkal klíči i otevření většiny světových hranic, už jsem na tom docela jinak. Zvykl jsem si už dávno na to, že když nastane doba delšího volna, prostě odsud musím zmizet, ať se děje, co se děje. A čím dál, tím líp.

Ani letošní rok není výjimkou. Ve chvílích, kdy vám píši tyto řádky, už za mnou stojí sbalený batoh, který jako by mi říkal, že nemám otálet a mám vyrazit. Ale batohy nemají pojem o čase, a tak píši dál. Abych ještě stihnul dopsat tyto řádky, než se vydám na cestu. A to jako obvykle, jako každý rok, na opačnou polokouli.

Jezdím – totiž létám – tak daleko proto, že mě to baví. A že mě to tam baví. Ale bohužel stále častěji létám do těch neskutečných dálek s obavami, že už se mi to krátí. Sezení v letadlech na cestě trvající běžně přes čtyřiadvacet hodin už přestává být pro mě, tělo bolí a s každým rokem se palčivěji a palčivěji dostavují chmurné představy o tom, že se blíží den, kdy už to vážně bude naposledy.

Ale pak tyto chmurné představy obvykle zaplaším. Protože letos ještě letět můžu. Letos si to ještě užiji tam, kde to mám rád. Tam na jihu Afriky. A co přinesou příští léta, tím si v tuto chvíli nekazím náladu. Co bude, to bude. Hlavně že jsou pořád ještě otevřené hranice, že mohu jak pryč, tak i zpátky, bez jakýchkoliv sankcí. Což bych za svých mladých let nemohl.

Tehdy jsem nemohl ani tam pryč. A kdybych se nějak dostal tam, nedostal bych se jen tak zpět. I když to bylo k nejbližším, rakouským hranicím jenom pár kilometrů. Zato dnes si dopřávám cestování dosyta. A přeji to i vám.